Na pokraji smrti

Dnes byl nejhorší den mého života.
Ráno jsem se vydal do Velké Síně, kde už seděl Euge a Robert. Hned po mě dorazil Alex s Amandou, tentokrát měl Alex modré vlasy, Amanda červené vlasy a já fialové vlasy. Dal sem se do řeči s Robertem, tipovali jsme jestli dnes Formule budou, jelikož minule nebyli. Alex s Amandou zatím šli na hodinu, tak jsem vstal s Robertem taky a vyrazili jsme.

Jak jsme vešli do učebny, tak sme se zhrozili - Wilkus totiž vyčaroval oheň na lavici, kde seděl. Všude to hořelo, byl to dokonce puch jak lopuch - a to vám povím, je to smrad že by jeden pad. Hned sem vyrazil sehnat učitele (když už průser, tak pořádnej), vyrazil sem do Velké Síně, kde ale nikdo (nečekaně) nebyl. Tak mě napadli Lektvary, ikdyž - Snape by ho ještě pochválil a řekl mu ať příště udělá větší oheň.

Před učebnou ale stála Amanda, bez Alexe. Ptal sem se ji kde je Snape ale říkala že neví, Alex si zase prej někam odběhl. A tak jsem ji pověděl jak Wilkus podpálil lavici v učebne Kouzelných formulí a vyrazili sme hledat společně. V tom ale přilítl - po hodně dlouhé době ten nejhorší dement kterýho snad znám (kromě Wilkuse pochopitelně) - Protiva. Naposledy jsem naněj slyšel nadávat od Kate, když ji prej ukradl oblečení když se sprchovala. Protiva samozřejmě nevynechal jeho nadávky a drby jako že sem se například líbal s Amandou, že dala Alexovi nějaké "kopačky" - ikdyž to může bejt pravda, s dědou sem hrál fotbal a vždycky měl dobré kopačky, které stříleli jako blesk. Napadlo mě - že by Alex začal "š"portovat?

V tom přiběhl Alex, vysvětloval sem mu, že to co říká Protiva není vůbec pravda (no ale ona to fakt nebyla). Nevím jestli tomu Alex věřil, ale vypadalo to, že jo. Jelikož sem nevěděl jestli se dá Protiva omráčit, tak jsem se o to alespoň dobrých dvacet minut pokoušel, ale nešlo to. Byl moc rychlej, uřvanej jak malý mimino a tak jsem to vzdal. Když jsem se vracel s Alexem a Amandou do Velké Síně, tak jsem potkal konečně potkal profesorku McGonagallovou. Hned jsem ji pověděl, jak Fixel podpálil lavice a vyrazil jsem jí to ukázat - ale to už měli hodinu Kouzelných formulí prváci. Lavice byly teda pořádně spálené - seděl u nich zrovna další slizák Crepty - že by ty lavice byly jen pro slizáčky? Zase tam dolítl ale Protiva a nadával, nadával, až to vytočilo profesorku, která mu hrozila že zavolá Brumbála a tak zmizel. Já se pomalu odebral na Bylinkářství, když v tom ale zaznělo z rozhlasu, že odpadají. Tak jsem vyrazil do Velké Síně, kde byl Alex s Amandou. Nechtěl jsem je rušit a tak jsem si sedl k Nebelvírskému stolu a leštil jsem si hůlku. Potom se ale ozval zase rozhlas, ať se já a Robert dostavíme ke kabinetu profesorky McGonagallové - bylo mi jasné, že už tam seřvává Fixela, a měl sem pravdu. Fixel se zase vymlouval že on nic, on muzikant a tak jsem tam začal řvát. Profesorka mě ale řekla ať si jdu sednout. Poslouchal jsem rozhovor mezi ní a Fixelem. Potom si zavolala mě a ptala se kde je Shepherd. Jelikož sem ho ale od tý doby co hořely ty lavice neviděl, tak jsem usoudil že asi bude někde v... pryč.

Potom mě profesorka řekla, že už můžu jít a ať vzkážu Robertovi že se má za ní zastavit. Šel jsem do Velké Síně, kde už byl jenom Brian. Než sem ale sotva byl u profesorských stolů, tak se objevil zase ten bílej žužu - Přízrak. Jelikož ho ani neomráčím tak jsem si vyšel do Nebelvírských ložnic, v tom sem ale potkal Amabell - brečela o sto šest, možná o sto sedm, osm, devět, fakt sem to nestihl spočítat. Podala mi dopis, který dostala od Přízraka. Bylo tam psaný něco ve smyslu ať dojde k Divadelnímu pódiu. To už ale přišel i Alex, Fixel, a Crepty. Fixel se začal smát a tak sem na něj metal omračovací kouzla. Nakonec odešel ale Crepty tam stál s posměšným výrazem. Nakonec jsem ho seřval a odešel. Amabell tam nechtěla jít, ale najednou zase řekla, že tam půjde a sama. Jelikož ale já si stojím vždycky za svým názorem, tak jsem chtěl jít s ní. Když jsme dorazili k otevřeným dveřím Divadelního pódia. Tak jsem šel s Amabell dovnitř. Poté, co tam vešla Amabell, se dveře zavřely. Začal sem kopat, mlátit do dveří ale nepomohlo to. Alex se mě snažil povzbudit tím, že se Amabell určitě nic nestane a ať jdeme pryč.
Tak jsem ho taky seřval - protože fakt nesnáším, když mi někdo říká něco, co mám nebo nemám dělat. Alex odešel a já tam zůstal sám, přemýšlel jsem co udělat. Potom jsem si vzpomněl, že by Amabell dala Shey a Hůůůlu k sobě. Jelikož už sova trochu povyrostla, tak jsem napsal dopis pro Ministerstvo a poslal ji ať ho doručí.

Poté jsem se zase vrátil, asi hodinu jsem tam čekal, potom přišel zase Fixel a ptal se jestli už je Amabell mrtvá. V tu chvíli jsem se naněj vrhl a po několika metání omračovacích kouzel jsem ho omráčil. O něco později dorazil Hagrid, ihned sem na něj vyjel ať otevře dveře. Kopal sem do nich, mlátil sem do nich, ale Hagrid říkal že nemá klíče. Potom se dveře otevřely a vyšla z nich Amabell - díky bohu živá a snad zdravá. Vyletěl sem dovnitř a snažil se omráčit Přízraka, ten mě ale jenom posměšně pozoroval a tak jsem vyrazil s Amabell do společendy - Fixel ještě ležel omráčený u zdi. Ve společendě jsme se ale zase pohádali, protože jsem nechápal jak tam mohla sama jít, a tak jsem to vzdal. Šel jsem do Velké Síně, kde byl Alex. Ptal se mě co je s Amabell ale nechtěl sem o tom mluvit. Odebral jsem se do Nebelvírských ložnic, kde jsem vzpomínal jak mě kdysi D'Geris posílal lektvary aby to urychlovalo mé posednutí. V tom jsem rozbalil dárek k Vánocům, byly tam ležáky, koláče, dorty, buchty, žabky a Bertíkovy lentilky. Zakousl jsem se do koláče, byl hodně dobrý a zapil jsem to ležákem. Potom jsem si vzal žabku, poté, co jsem do ní kousl se mi udělalo strašně zle, jak nikdy v životě.

Padl jsem k zemi, motala se mi hlava, zvracel sem krev, kašlal sem jak o život - cítil sem, že umírám jako Arkhipov, když snědl otrávené jablko. Vzpomněl jsem si, jak házel na sebe léčící kouzlo a tak jsem ho házel na sebe. Vůbec to ale nepomáhalo. Myslel jsem na to, co jsem řek posledního Amabell, že jsem se sní zase pohádal, jak jsem se k ostatním dnes choval, že už neuvidím nikdy rodiče. Udělal jsem léčící kouzlo ještě několikrát a díky bohu, to pomohlo. V tu chvíli
dorazil lékokouzelník a ptal se mě co se stalo - na koberci byla všude krev. Bylo mi pořád špatně, ale byl jsem rád že žiju, žabky nebyly skažené, to bych poznal - skažený jídlo jsem jedl, to bych snad nedopadl jako teď, musel to někdo otrávit. Potom mi podal nějaký lektvar, po kterém mi bylo trochu líp, a dolil mi do ampulky ještě jeden, kdybych se zase otrávil - prý to je silný protijed. Poté odešel a já začal utírat vše, co bylo od krve a byl sem rád, že žiju.....
Zdroj: https://narion.nepise.cz/16229-na-pokraji-smrti.html