Tento článek navazuje na předchozí "Zlomený"
„Jednou, dvakrát, třikrát, stokrát,
nedokážu panebože kolikrát spočítat.
Změnila mě doba, možná napomohl tomu strach,
poznal jsem tolik věcí, které vážně nechceš znát.
Je to můj život, ale zklamala mě stráž,
nechala to jenom tak - osudu na pospas.
Proto vůbec nemá žádnou cenu tohle vyčítat,
jsem přeci jenom člověk, možná tyhle slova znáš.
Strach, dětský pláč, nejistota, stále bída, hlad.
Dlouhé roky bez matky, tělem nezastavím vlak.
A možná právě proto díky tomu jsem ten případ,
ten případ, který z pohádek už nepoznáš...“
„Co to mělo sakra znamenat, Narione?!“ volal na černocha jeho kolega. Oba dva se nacházeli před budovou Ministerstva kouzel, kde ještě před několika minutami proběhl v jedné kanceláři hlasitý rámus. Narion kulhal pryč do města a na volání nereagoval. Muž jej však doběhl a chytil zezadu za rameno. „Mluv se mnou!“ řekl rázně. Narion se otočil a podíval se mu do tváře. Ten se na místě zarazil, stejně jako jejich kolegyně při pohledu do Narionových očí na Ministerstvu, když tam vstoupil. „Jdi pryč, Nicku“ odpověděl potichu a vykročil vpřed. Nick jej znovu, tentokrát pevněji chytl za rameno. „To se jako po několika měsících vrátíš, zničíš svoji kancelář a odejdeš si jen tak pryč?“ ptal se nechápavě. Narion se opět vytrhl z jeho ruky a pokračoval kolem restaurace po chodníku. Nick za ním vykročil a potřetí jej chytil, tentokrát ještě pevněji.
V tu chvíli se k němu Narion otočil, drapnul jej za límec u košile a silou s ním švihl o zeď. Nick mu hleděl do tváře, v Narionově očích byl výraz šílence. „NECH MĚ BÝT!“ zařval. Zato v Nickově pohledu bylo vidět překvapení a zároveň respekt ke starému dobrému příteli ze školy v Kruvalu, tudíž nechtěl zbytečně přikládat do ohně. „Zbláznil ses?“ ptal se ho a upřeně zíral do jeho očí „To si chceš dělat problémy?“ „PROBLÉMY? PROBLÉMY?“ rozesmál se Narion. „Víš, co to je někoho zabít?! VÍŠ, CO TO JE?!!“ řval a až surově jej držel pod límcem. „Zabít? Co-co to mluvíš? Jistě, že to nevím. Nejsem vrah“ odpověděl nervózně Nick. „Ale já to vím! Já jsem vrah!!!“ pokračoval Narion a se stále bláznivým výrazem ve tváři koukal Nickovi do očí. „Cože?“ polkl a pozvedl obočí. „Mučil jsem ho… Zabil jsem ho“ ztišil Narion hlas. „Koho jsi zabil? Co to plácáš za hlouposti, Narione“ vrtěl hlavou Nick. „Bagwella!“ odpověděl. „Vždyť ten ti přece tehdy utekl i s Nicol a pořád je oba dva hledáme“ Narion pokračoval „Lhal jsem ti, v tom sklepě jsem ho zabil“. Nick se zarazil a znovu polkl. Narion jej pustil a ustoupil o krok dozadu.
„Jsem stejný jako oni! Mezi mnou a jimi není žádný rozdíl!“ pokračoval. „Už si nepamatuješ, co všechno ti ta banda vrahů provedla?! Vždyť ti spolu s tou tvojí šílenou sestrou zabili rodinu!“ mluvil k němu Nick. „To na tom nic nemění! Přišel jsem o ně o všechny a nakonec se taky stal vrahem!“ odvětil Narion. „Znám tě už ze školy a vím, že nejsi zlý člověk, Narione“ mluvil k němu Nick. „Jsi jeden z těch opravdových přátel, kterých je na tomto světě malé množství. Jsi můj nejlepší přítel a na tvém místě bych udělal to samé“ „Jsem vrah!“ namítl Narion „A už si tu zatracenou hůlku do ruky nikdy nevezmu! Žádného kouzelníka a pošahanou magii nikdy nechci vidět! Nechci být součástí tohoto světa! Už se tady neukážu!“ „Proč bys…“ „Víš, co to je? „ přerušil ho Narion. „Víš, jaký je to pocit, být vrahem, Nicku? Být jedním z nich? Víš, jaké to je spát pár hodin za celý týden? Víš, jaké to je, když tě to všechno pronásleduje a nemůžeš se toho zbavit? Každý den, každou zatracenou noc, každá taková minuta je nekonečné utrpení! Všechno to mučení mé rodiny, veškeré události z dětství až po současnost, všechna ta smrt a nakonec ten zelený záblesk z mé vlastní hůlky! Z mé hůlky, kterou jsem držel já, Nicku! Všechno to vidím! Pronásleduje mě to všude! Ne! Tady jsem skončil a odcházím pryč!“ domluvil Narion. „Nějak to vyřešíme, pomůžu ti! Ty to zvládneš, všechno jsi vždycky zvládl, Narione! Sakra! Vždyť zrovna TY ses vždy všemu postavil čelem! Podívej se, pro kolik lidí jsi byl a stále jsi vzorem jen tím, kolik jsi těch zrůd chytil a s kolika jsi bojoval!“ řekl povzbudivě Nick. „Já už prostě nemůžu, nechci, prosím… Už toho bylo dost“ řekl sklesle Narion, otočil se a pomalu odcházel pryč.
„Narione! Neblázni!“ volal na něj Nick. „Nehledej mě. Nemluv o mně s nikým. Nech mě prostě být“ otočil se Narion. Nick se na chvíli zamyslel a po chvíli promluvil „Ale když jsi teda Paula v tom sklepě zabil, kam se pak poděla Nicol? V Azkabanu není, pokud vím“ Narion se mu podíval do očí a Nick opět znejistěl. „Nechal jsem ji jít“ řekl vážně. „Cože jsi udělal?“ vyvalil na něj nevěřícně oči „Po tom všem, co celé vaší rodině a tobě udělala?“ „Je to moje sestra, moje rodina“ odpověděl Narion „Ale to nemyslíš v…“ „Nech mě jít, Nicku. Sbohem“ přerušil ho a šel pryč.
O čtvrt roku později
Duben, jeden z prvních pořádně slunečných jarních dnů doprovázel zpěv poletujících ptáků a lidé procházející ulicí jedné z chudších částí Londýna s úsměvy ve svých tvářích, hleděli na krásnou oblohu, kde nebyl ani jeden mráček. Děti přes ulici hrály na menší travnaté ploše fotbal a naproti nim vedle bývalého starého obchodu s levným oblečením, seděl zády opřený o zeď jeden Afričan. Na sobě měl namísto tehdy potrhaného bystrozorského hábitu nyní oblečené světle modré džíny, maskáčovou košili a vedle sebe pohozený černý batoh, u kterého ležela téměř dopitá láhev rumu. Narion jen nepřítomně zíral do země. Byl o trochu hubenější než před pár měsíci, nicméně mu stále ještě něco zbylo z jeho mohutné postavy. „Gól“ zařvali malí kluci naproti, když zrovna jejich spoluhráč vstřelil branku a Narion sebou v ten moment cukl a vrátil se do přítomnosti. Po chvíli se podíval na flašku, sáhl po ní a dopil poslední zbytky alkoholu. Kolem něj procházeli různí lidé, kteří o něj většinou za ten den nezavadili ani pohledem a nebo si o něm něco potichu mumlali. Častokrát zíral do prázdna omámený rumem a jen tak seděl na chodníku. Někdy zase usnul a několik hodin prospal. Hlavně jej už nestíhala minulost, a právě díky alkoholu na všechno z kouzelnického světa den po dni zapomínal.
Vstoupil do jiných, pro něj příjemnějších dimenzí, které mu nepůsobily žádné halucinace ani noční můry. Naopak mu nabízely vysvobození, alespoň na nějaký čas. Žil v mudlovském světě, přesněji ve světě žebráků a lidí bez domova. Každou chvíli poznával nové, sobě podobné lidi, kteří od něj zase odcházeli tak, jako se na nebi stále střídá den s nocí. Nezůstával na jednom místě déle než pár dní. Cestoval obrovským Londýnem z místa na místo spolu se svým černým batohem na zádech, který obsahoval většinou nějaký kus chleba, zbytky jídla, občas plastovou láhev s trochou vody a hlavně jednu nebo dvě flašky rumu.
Pokračování příště...