Tento článek navazuje na předchozí "Hlasy v hlavě"
„Druhé patro, Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů“ ozval se hlas ve výtahu a někteří lidé z něj vystoupili.
Do chodby také vkročil kulhající vysoký muž s africkými rysy. „Kde jsi tak dlouho byl, Narione?“ otázala se jej žena s krátkými blonďatými vlasy sedící za stolkem a pobaveně si jej prohlížela od hlavy až k patě. Narion byl celý ušpiněný v potrhaném bystrozorském hábitu a nevoněl zrovna příjemně. Na krátký moment se na ženu podíval, té však při pohledu do jeho modrých očí, úsměv z tváře rychle zmizel. Bylo v nich něco zvláštního, za tu dobu, co se zde neukázal, něco jiného. Ne pro nic za nic se říká, že oči jsou okna do duše všech živých bytostí.
Potom pokračoval po chodbě směrem dopředu. Lidé, které po cestě míjel, se za ním s údivem ohlíželi. Prošel do Ústředí Bystrozorů. „Ahoj, Narione“ zvolal vesele postarší muž, „Konečně jsi tady, Narione“ ozývalo se chodbou. Ten ale na pozdravy nijak nereagoval a šel dál, až se zhruba po dvaceti metrech zastavil u dveří, jež nesly ceduli s jeho jménem.
Svýma zašpiněnýma rukama sáhl za kliku a vstoupil do místnosti. Pomalu se po ní rozhlížel. Bylo poznat, že zde nějakou tu dobu nevkročila ani noha. Na zdi visely různé zarámované diplomy a ocenění, napravo kousek vedle nich doplňovalo stěnu několik fotografií jeho jediné milované životní lásky Amabell, rodiny a také přátel z Bradavic i Kruvalu. Nyní zaprášený pracovní stůl zdobila jako jediná kouzlem zářivě vyleštěná vysoká zlatá soška. Uprostřed se nacházel spolu s kalamářem krásný brk z pera Fénixe, u kterého bylo umístěno několik na hromadě pečlivě naskládaných složek. Při pohledu na ně vrátil Narion oči zpět na stěny, až upřel zrak na protější stranu, kde byly pohyblivé portréty ne zrovna sympatických, spíše šílených tváří různých hledaných Smrtijedů a dalších přívrženců zla, mezi kterými byli i starší zamračený muž s šedočernými vlasy a bradkou a hned vedle něj mladší žena s úšklebkem ve tváři, dlouhými černými vlasy a chladně modrýma očima, které byly až moc podezřele podobné těm Narionovým. Poté se podíval znovu na vedlejší stěnu, kde se nacházely fotografie šťastně se usmívajících osob, pro něj velmi důležitých - jeho zesnulého otce Henryho, matky Viviany a staršího bratra Jonatese.
V tu chvíli Narion hlasitě zařval, uchopil ze stolu svoji zlatou sošku ocenění za odvedené bystrozorské služby Ministerstvu kouzel a ze všech sil s ní hodil o vitrínu v pravém rohu místnosti, která se ihned po nárazu roztříštila. Na chodbě se v tu chvíli lidé zastavili a ohlédli směrem ke kanceláři, která nesla jméno jednoho z velmi vážených Bystrozorů té doby. Mezitím v místnosti pokračoval rámus, kdy Narion za doprovodu stále vzteklého řevu začal shazovat veškeré věci ze svého stolu a hned poté ničit vše kolem. Do jeho pracovny za malý okamžik přiběhl tlustší muž s dlouhými hnědými vlasy sepnutými do culíku a za ním se postupně začal tvořit zástup dalších lidí.
„Je to on?“, „Ten ale vypadá“, „Co se mu to stalo?“ ozývalo se z hloučku přihlížejících. „Co to probůh děláš, Narione? A kde jsi tak dlouho byl?“ zíral na něj nechápavě Nick, jeden z jeho kolegů od Ministerstva a také dobrý kamarád ještě za časů studia na Institutu čar a kouzel v Kruvalu. Narion s nepřítomným výrazem a nepatrně uslzenýma očima potichu odpověděl „Chci z tohoto šíleného světa pryč,“ potom položil svoji peněženku a hůlku dlouhou osm palců z dubového dřeva na svůj prázdný pracovní stůl a pomalu kulhal pryč ze své teď už zničené kanceláře.
Pokračování "Nové světy"